Tahu a šikmo působící síle odolává hmoždinka buď třením, ke kterému dochází po jejím roztažením ve vyvrtaném otvoru, dále změnou tvaru, (tj. deformaci tělíčka při utahování vrutu nebo šroubu), nebo vlepením do otvoru injekcí chemické malty či lepidla.
Zatímco u prvních dvou způsobů upevnění lze hmoždinku zatěžovat ihned po dotaženi vrutu nebo zaražení hřebu, lepené chemické a injektážní hmoždinky a kotvy lze zatížit až po určité době, kterou lepidlo potřebuje ke ztvrdnuti.
Montáž předsazením
Hlava zaražené hmoždinky je v rovině podkladu – tj. zdi nebo desky. Může, ale nemusí, mít osazeni zabraňující jejímu zapadnutí do příliš hlubokého otvoru. Průměr otvoru v upevňovaném dílci bývá menší než průměr díry pro hmoždinku. Po označeni místa, vyvrtáni a vyčištění otvoru se hmoždinka zarazí až po rovinu stěny a pak se na ni nasadí a přišroubuje upevňovaný předmět nebo konstrukce. Ty však musí být předem provrtány v místech upevnění, což vyžaduje jednak dvojí vrtání, jednak pracnější orýsování středů upevňovacích otvorů.
Nejjednodušší je proto nejprve si rozměřit a odpovídajícím vrtákem vyvrtat otvory v dílci, dílec přisadit přesné na stěnu či upevňovaný objekt a jehlou (v praxi vystačíme s hřebíkem) v každém otvoru vyznačit střed vrtání do stěny. To provedeme odpovídajícím vrtákem po sejmuti dílce, který nám tak posloužil jako šablona. Nevýhodou u delších dílců (obvykle lišt, hranolů, trámků) může být nekontrolovaný posun a nepřesnost vrtání do stěny. Budeme tedy potřebovat pomocníka, který dílec přidrží.
Montáž prostrčením
Někdy je též označovaná jako montáž průvlečná. Stavební dílec (například lišta nebo hranol) se provizorně usadí na stěnu a provrtá se jednou operací spolu se stěnou (podkladem). Průměry vrtáku, upevňovacího otvoru i montovaného dílce jsou vzájemně sladěny, hmoždinka nebo kotva se prostrčí zvenčí do upevňovacího otvoru a upevni se roztažením vrutu nebo utažením matice. Pokud hlava vrutu bezpečně nepřesahuje průměr montážní díry, je nutné použit patřičně velkou podložku. Totéž plati při použití matice u hmoždinek a kotev s metrickými šrouby. Tento způsob upřednostňují montéři u komplikovaných dílců a konstrukcí při vícenásobném upevňování, tj. například na řadě míst dlouhé lišty či profilu.
Montáž s odstupem
Bývá označovaná též jako montáž distanční, vyznačuje se tim, že upevňovací bod leží v určité vzdálenosti od upevňovacího podkladu. K této montáži se používají speciální delší hmoždinky, v katalozích uváděné jako „hmoždinky pro upevňování rámů“, u těžších konstrukcí jsou zapotřebí kotvy s velkou připevňovací výškou nebo šroubové svorníky. Odstup od podkladu se v těchto případech volí délkou vyčnívající části hmoždinky, nebo nastavením upevňovacích matic. Je nutné počítat s tím, že zejména plastové hmoždinky jsou při příliš velkém odstupu navíc namáhány ohybem! Tímto způsobem se v praxi nejčastěji upevňuji termoizolačni a jiné obkladové panely na fasády objektů.
Zakotvení rozevřením
Na zakotvení rozevřením se používají speciální hmoždinky a kotvy umožňující obvykle zavěšení desek či předmětů do stropů, dutých cihel a tvárnic nebo tenkých dřevěných či sádrokartonových desek. Utahováním vloženého vrutu či šroubu se jejich část zdeformuje nebo sklopí tak, aby byla schopna převzít tahové zatíženi.
Zakotvení změnou tvaru
Používají se hmoždinky a kotvy, jejichž konec v podkladu dotahováním vrutu nebo mechanickým zablokováním výrazně zvětší tvar kořene (hmoždinky se „zauzlují“ v dutině tvárnice nebo za zadní stěnou desky, kotva se zajisti zatlučením kolíku z boku apod.). Přednosti těchto spojů je, že do podkladu nevnášejí téměř žádné předpětí.
Upevnění lepením
Zejména ve stavebnictví se k upevňování těžkých prvků, například sloupů, balkonů, nosníků apod., obvykle do betonových konstrukcí nebo do zdí z tvárnic a dutých cihel, používají lepené nebo tzv. chemické kotvy. Závitovaný svorník kotvy se do podkladu vlepí lepidly na bázi syntetické pryskyřice nebo dvousložkové malty. Montáž je usnadněna kartušemi s mísicí tryskou, punčoškami s pryskyřici a tužidlem nebo vytlačovacími pistolemi. Tzv. chemické kotvy nevyvolávají v podkladu vnitřní napětí, protože se nerozpínají.
Pár rad na závěr
- otvor po vyvrtání vyčistíme „profouknutím“ nebo malým úzkým kartáčkem
- do zdí a desek vrtáme zásadně kolmo
- do dutých cihel vrtáme bez příklepu
- hmoždinky neumisťujte do spáry
- nylonovou hmoždinku od polymerové rozpoznáte tak, že ve sklenici s vodou klesne ke dnu
O autorovi
David má letité zkušenosti se psaním recenzí a návodů „jak vybrat“. Zaměřuje se na technická a IT témata.
Komentáře k článku
Budeme rádi, pokud přidáte k obsahu svůj komentář. Prosíme, buďte slušní a objektivní.